Mnoho, ba ještě míň
/-ze sbírky Mnoho, ba ještě míň/
Lukáš Jebavý
2004
obsahuje tyto básně:
-Tak to poslední
-Práce na poli
-V metru Stín
-Možná přijde změna
-Zkažené město
Tak to poslední
Spojit krásné s příjemným
To bylo vždy snem mým
Zničit to - barbarstvím jest
Proč šel jsem několik cest?
Proč nenechal jsem se tou pravou vést?
Proč???
Práce na poli
Dvouhodinová bitva změnila dlouhý osud,
lidé žili ve svém státě, ale to jen dosud.
Slunce již za obzor zapadlo,
ale to už tak bývá,
že časy se mění.
Co jiného ale asi tak zbývá,
ne to velké nic je napadlo.
Ráno, jen těsně za úsvitu
a zas pod dřevěnou holí,
kdy každý oddych se strestá a bolí,
se bude strojit a odjíždět z bytu.
Rýhy a rány plné krve
zalévají zkypřené pole.
Pole plné brambor a žita,
aby šlechta byla živa.
Slunce na záda svou daň vypaluje,
havran letí sem, zpomaluje.
První šťastlivec jásá a už to ví i druhý,
tu přiletěla první rána holí,
ale i přesto je pořád chodý.
To vnitřek pána ukrývá se v hrníčku,
pan vodník už nevydá jeho dušičku.
V metru Stín
Když se na těch schodech zjevila,
jeho život málem změnila.
Ta nejhezčí bytost byla před ním,
ale on musel se ovládnout,
lituje té chyby předtím,
teď byl by rád.
Myslí na tu božskou dokonalost,
díval se do očí té osobě,
že neviděla ho, nebere osobně.
Oslovit, to jeho je slabost.
Proč ho nevidí v tom bílém,
vždyť ona je jeho cílem!
Proč vidět ho není,
vždyť má v ní zalíbení!
Modré oči a hnědé vlasy zrovna neměla,
ale ani podívat se na něj nesměla.
Jeho pohled zastavil se v jednom bodě,
byl to onen jediný, úsměv na tváři,
ten, který lidské vztahy utváří.
Jak otočila se zády k němu,
vblýskla se mu myšlenka na matčinu něhu.
Toužebně a upřímně dál se na ni díval,
aby ji třeba jen jednou ročně vídal.
Nemohl si pomoci,
jela nahoru ve světle a přece do noci.
Jela nahoru a on, ač nechtěl, dolu,
ale neodvážil se postavit tomu vzdoru.
Ona měla hezký úsměv
a on s ní žádný úspěch.
Kdyby ho však mohla vidět,
musel by se navždy stydět.
"Vždyť já jsem jen duch, pouhý Stín,
co holt můžu dělat, co s tím?
Mám aspoň pohled a nekonečnou iluzi."
On bolestí hynul,on žalem plakal,
on z jedné vidiny do druhé skákal.
"Já v aleji při chůzi si zpíval,
když začal praskat stromu kmen,
já neutíkal jsem,
ba jen nečinně se díval."
Proč mají každý jiný směr cest?
Proč nemůže ho životem vést?
Proč je pozemský život na heslo?
Proč jemu se nedoneslo?
Možná přijde změna
Proč však vás bych se ptal,
to nemuselo se stát,
že rozdíl někde se vzal.
To jeden práv svých se vzdal.
Mám-li psát, jaký je svět a jak se leskne,
většina lidí si poklepe na hlavu, steskne.
Mám-li psát, jaký je svět a jaká je bída,
hrstka nadšenců jiné myšlenky sbírá.
Bohatí přežitky sobě založili,
na ně základy života položili.
Chudí vznik sociálních tříd podpořili,
a tím dodnes přetrvávající rozdíl utvořili.
Tu se na mě Temelín směje,
ba, to je ta šance bez naděje.
Tu se na mě jeden politik usmívá,
doma mu mladý otrok nádobí umývá.
Lidem z vyšších vrstev,
těm to chutná.
Jaký pak strach,
vždyť jedna balada smutná
nezpůsobí společnosti krach.
Lesk a bída, nouze.
Bezzemek milionářem
chce se stát,
propadá své touze.
Touze silnější
než železná opona,
svoji myšlenku
obehrává si dokola.
„Jak smetím v rohu
stát se mohu?
Jak živořit dál,
abych v teple domova stál,
abych v teple domova seděl,
to že se nestane, já věděl.“
Narozen. Předurčen k záhubě
a k pokušení neznámé touze,
touze nemožné, ale přece jen touze.
Lesk a bída, bezpečí.
Milionářovi peníze,
sláva a moc
přece jen nesvědčí.
Bezpečí podmíněno
však drahým slovem:
„Radosti zdar,
strachu sbohem!“
Jak po lodžii prochází se s broží
a pobrukuje si se sklenkou vína:
„Jak nás šťastných pánů se množí,
to není politiků vina.
Já jsem teď nahoře,
z balkónu vyhlížím na moře.
Jak živořit dál,
nemusím se ptát,
to nemůže se stát,
že měl bych do kapsy hluboko.“
Vždyť takovou zemi jsme si utvořili
a utrpení s pokrokem na ní zavedli,
pod nohama půdu, nad hlavou vzduch znetvořili
a vztahy pod stůl zametli.
Zkažené město
Procházím se ulicí,
potkávám známé tváře.
Procházím se městem
oslepujíce záře.
Procházím se ulicí,
cítím strašný zápach.
Procházím se městem
oslepujíce západ.
Procházím se ulicí,
jako obyčejný pěšec.
Procházím se městem
ovládajíc měšec.
Procházím se ulicí,
slyším uhelnou sloji.
Procházím se městem,
jdu pro daň svoji.
Došel jsem na konec ulice,
když vzpomněl jsem si,
že výpalné leží na kraji police.
Ale nemohu se vrátit,
viděl bych ten zmatek.
Dnes, na Den matek.
Nesnesu pocit moci měšce
v městské radě,
už to blízko ke zradě.
Kdyby neprodal svoji kůži,
sám by spadl ze schodů,
jak říkává se často.
Ukázal by své nové brýle,
ke kterým přišel při
trávení dlouhé chvíle.
Nikdo nic nezmůže,
pomoc přijít nemůže
a každý mlčí dál.
Rodina už žije v bezpečí,
jemu styk s mafií nesvědčí.
Nebude informace solit,
aby mohl být ještě jednou volen
a ne z Orlíku policií loven.
Věnec se stuhou na hrob položit,
kalu mafii a nové radě dát,
příště nechybovat a důkazy doložit,
nebo mlčet a procházet se
ulicí jen tak dál.